Historie léčby larvami

Před n. l. až 16. století

Od antiky k přírodním národům

Náhodné zamoření ran larvami živícími se svalovinou nazýváme miasou a je známo od antiky. Pravděpodobně nejstarší případ je zaznamenán ve Starém zákoně o Jobovi, který si stěžuje:

„… mé svaly jsou prolezlé červy, má kůže zničená a stává se odpornou…“

Larvy určitých much byly pravděpodobně používány k ošetřování hnisajících ran a k odstraňování mrtvé tkáně už od nepaměti. Antropologické výzkumy předpokládají, že staří Mayové z Centrální Ameriky namáčeli tkaninu v krvi dobytka, nechali ji na slunci a poté vložili do rány, která byla během několika dní plná larev. Larvy k čištění infikovaných ran používali také Ngembové v Novém Jižním Walesu i od civilizace odříznuté kmeny v barmských kopcích.

16. – 20. století

Poznání na válečných polích

Sílu larev čistit rány ocenila západní kultura ve spojitosti s válečnými konflikty. První zmínka pochází od legendárního lékaře Ambroise Parého (1509–1590), hlavního chirurga Karla IX. a Jindřicha III., po bitvě u St. Quentinu ve Francii roku 1557. Paré ošetřil válečnou ránu zamořenou larvami, která se proti všem očekáváním zahojila, a je tak považován za prvního Evropana, který rozpoznal jejich účinek na hojení ran.

Napoleonův vrchní chirurg baron Dominique-Jean Larrey během egyptského tažení popsal, že většina infikovaných ran byla osídlena larvami. Larrey a jeho spolupracovníci pochopili jejich léčivý účinek a přesvědčovali vojáky, že larvy zkracují dobu hojení odstraňováním mrtvé tkáně.

První cílevědomé použití larev zaznamenal John Zacharias, lékař Konfederace během občanské války ve Spojených státech:

„Za jeden den vyčistily ránu daleko lépe než jakýkoliv jiný prostředek… Jsem přesvědčený, že jsem jejich použitím zachránil mnoho životů.“

Počátek 20. století – 30. léta

William S. Baer a znovuoživení metody

Zásluhy na znovuoživení čištění ran larvami ve 20. století má bezpochyby William S. Baer, baltimorský chirurg sloužící v 1. světové válce. Pečoval o dva těžce zraněné muže, kteří leželi na bitevním poli sedm dní – přestože se jejich rány hemžily larvami, neměli gangrénu, infekci ani horečku. Po odstranění larev uviděl „nádherně růžovou granulující tkáň“.

Po válce, jako profesor ortopedie na John Hopkins University, se zaměřil na osteomyelitidu. Vybral 21 pacientů s chronickým zánětem okostice, vyčistil jejich rány a nasadil larvy, které obměňoval každé 4 dny po dobu 6–7 týdnů. Za dva měsíce byli všichni pacienti vyléčeni. Baer vyřešil i komplikace – problém s tetanem odstranil chovem larev v laboratorních podmínkách a sterilizací vajíček před aplikací. Zemřel v roce 1931, ale přesvědčil rostoucí počet kolegů o hodnotě léčby larvami.

30. léta 20. století – současnost

Od rozkvětu k zapomnění a zpět

V letech 1930–40 vzniklo okolo 100 odborných článků na toto téma a živé larvy „pracovaly“ asi ve 300 nemocnicích v USA a Kanadě. Lederleho laboratoře začaly s masovou produkcí sterilních larev; cena byla 5 dolarů za 1000 larev. Odborníci léčbu nadšeně podporovali zejména při zánětu okostice, abscesech a vředech na noze.

S příchodem sulfonamidů ve třicátých letech, penicilinu a dalších antibiotik ve čtyřicátých letech a s rozvojem chirurgických technik zájem o larvy pominul a téměř čtyřicet let o nich bylo ticho. Dnes se však – díky narůstající rezistenci bakterií a kontrolovanému, sterilnímu chovu – larvoterapie vrací jako účinná a uznávaná metoda moderní medicíny.